„Žel, už jen spatřena: krása je ztrátou,
ledaže opakuje sebe tak dlouho,
až také láska ztrátou je. –“
Vladimír Holan

Malátná těžkost tmy na víčkách kráčí ruku v ruce s malicherně vtíravou lehkostí úsvitu. Puristická geometrie jednotvárně uplývajícího léta byla jednoho rána nad jeho síly. Otupit ostří reality alkoholem nepřicházelo v úvahu. Oči měl široce rozevřené vstříc rannímu chladu a odevzdaně čekal na první paprsky. Sepjal ruce a snažil se nevnímat bolest a vyčerpání. Po dlouhých hodinách plných nesmyslných úvah odvrátil zrak od stropu posetého všemi výčitkami uplynulých probdělých nocí. Dobře věděl, proč ve tmě nezavírá oči. Šerem zhmotnělým každý večer v pokoji probleskávaly myriády asociací čekajících na příležitost zmocnit se jeho vědomí zmučeného výčitkami. Nedokázal se pohnout z místa. Dřív shovívavě pozoroval lidi marnící, bez zjevných příčin, čas daný jim na zemi a usmíval se jejich zbytečné malomyslnosti. Teď se podobným přístupem snažil obelstít vlastní vědomí.
Každým nervem vnímal únavu, jež mu přinášela vlny fyzické bolesti. Zarudlé oči upřel na obzor, zahlédl první záblesky svítání a konečně mohl zavřít oči.
Pár prchavých chvil strávil předstíráním odpočinku a uměřeným množstvím dalších ranních lží, zhluboka se nadechl a vyrazil předstírat.

Nemyslel si, že by už někdy předtím plakal. Seděl uprostřed místnosti pokryté počmáranými papíry plnými nesmyslných výpočtů. Poslední dva dny se jako slepý pohyboval v oparu zamlženého úsudku, kde žádná matematická deskripce nedávala smysl. Z podivného těžce definovatelného odstupu pozoroval svou bolest. Aniž by o to byl stál nelezl něco jako úhel pohledu doktora Fausta. Nevěděl, kde ve svých úvahách dělá chybu, nicméně fyzicky vnímal její přítomnost, cítil, že kontralogickými myšlenkami posledních hodin komponuje své vlastní apokalyptické oratorium. Cítil se jako hudebník, jenž ze dne na den ztratí svůj talent. Nebyla to bezmoc Bohem nadaného houslisty se zlomenou rukou, byla to noční můra někoho, kdo bez varování zapomněl noty. Všechno, v čem před svým odjezdem viděl jednoznačnou logickou strukturu najednou nedávalo smysl.

„Jestli láska vypadá takhle, pak nechci milovat. Snášet bolest je snadnější.“
„Proč myslíš, že právě já jsem zvolil trest. Věř mi, že je to můj život, co je tady snadnější.“
„Je snadnější právě teď?“
„Rozhodně nebude kvůli filozofickým kecům.“
„Už se nikdy neuvidíme.“
„Červenou knihovnu nemám rád.“
„Mám rád Musila.“
„Lžeš.“
„Nikdy nelžu.“
„Utrpení je transparentní. Musil nikoli.“
„To já přece vím.“
„Evidentně ne, protože tak jako tak děláš tu blbou Oněginovu chybu.“
„Pravda. Problém je, že to není poprvé.“
„Velmi chytré.“
„Jistě. Jsem autorem konců ironických dost na to, aby ukončily tu malichernou touhu po opakování.“

One evening I sat Beauty on my knees. And I found her bitter. And I reviled her.

..a když náhodou nemůžeme mít, co bychom chtěli, prahneme po tom pochopitelně ještě n-krát víc. To ale věděl už Arthur, proto napsal Sezónu v pekle. Možná celé noci přecházel po pokoji a rval si vlasy (jak to dnes ostatně dělá kde kdo) dost dlouho na to, aby v jednadvaceti zjistil, že už nemá co říct. Ironie je, že já mám narozeniny v úterý.

Confessions of a Physical Opium-Eater

Umím v životě dělat jenom nepředloženosti. Pouštím se dobrovolně na nejtenčí led. Navíc jsem se nikdy nenaučila říkat pravdu. Pro jistotu jsem cynická a hrubá a přehlížím kohokoli, na kom by mi mohlo začít záležet. Když na to přijde, umím odmítnout všechna nabízející se pokušení a podřídit všechno jedinému cíli. To bych ale nesměla dělat chyby při lámání chleba. Všechna ironie světa mi spadla na hlavu, zničila mi úsudek a sebrala odvahu na další boj s vlastní omezeností. Stojím na patě s obrovským puchýřem a už je příliš pozdě na to opřít se o druhou nohu.

Každou další politováníhodnou naivitu je třeba umět v rozhodující chvíli dost přesvědčivě omluvit. A čím se kulisa bolesti stává reálnější, tím se argumenty hledají snadněji. Aspoň mně.

Je mi zima, na okně s Knutem Hamsunem a nejlepší jazzovou basou za zády. Venku je konečně cítit závan podzimu. Jediná část roku kdy se prohřešky vůči estetické a emocionální symetrii stanou nečekaně žádoucími. Všechna neupřímná letní euforiie se nashromáždí v žilnatině, spadne na zem a uvolní se jen v chladných barevných kvantech, nebe cynicky zešedne a já budu mít občas sklony bezdůvodně se smát, jistě, jen do chvíle než se ohlédnu zpátky, abych se mohla znova chytit za hlavu...

Jak často se člověku zachce do želatinózního světa Marquézovy imaginace? Každou noc, pokud žijete ve vulgární časové smyčce, která začíná vektorovým polem a končí na nádraží, kde přesně ve smyslu Grahama Greena řídí lidské životy opilý výpravčí. Včera ve čtyři jsem kromě Hamleta, jenž nacpán vzduchem nadívaným sliby vysedává na schodech u mých dveří noc co noc, i přesto, že jsem se slabost, kterou pro něj mám, snažila tak pečlivě utajit, narazila ještě na pana Mehldaua. Zvedla jsem obočí a pověděla jsem mu o tom, jak mi levá ruka Exit Music připomněla Revoluční etudu. Smál se středně unaveně a poměrně poťouchle a pak mi řekl, že Chopina má rád, protože jsem to chtěla slyšet. Hamlet řekl: „Úsvit-kurva!“. Zbytek už zná kde kdo.

Trýzeň osikou se prochvěla až k něze - :

listí laská prázdno (po ní), krvácejíc tenince.

Na samotu hledám v sobě kousek kněze,

jak by papež vrýval kosočtverce do zdi blázince.

Duben duní, i když pupeny už vybubnoval - :

teď rozklepává živé maso na tenko.

Duše jako kružnice se svírá v ovál

a místo křiku Děvko! šeptá Děvenko - 

    Vít Slíva

Zakázaný ovoce, kontraproduktivní noci s panem Děmidovičem, defilé nespočtených příkladů, výčitky z vysedávání u klavíru, marné hledání motivace na dně dalšího hrnku kávy, další měsíc v tahu ... a kdo neznáte Víta, styďte se ...

Když už je nevyhnutelně nutné říci o sobě pravdu, bývá důmyslné zatvářit se jako při nejbanálnější lži. Kdo má sentimentální příležitost poslouchat Normu a nechávat přitom svá tajemství rezonovat v gramofonu. 2046 vůbec nemá potenciál futurismu, ale toho, co nelze prožít. I při mluvení do zdi většinou na druhé straně někdo poslouchá.